Recenze: Flagelantská civilizace

Koho chtějí bozi zničit, toho zbaví rozumu

„Flagelant (z lat. „flagellans“ – bičující), česky sebemrskač nebo mrskač, označuje přívržence exaltovaného asketického hnutí ve středověku, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa. Metafora flagelanta čili sebemrskače ožila v poslední době jako ironické označení pro lidi, kteří obracejí pozornost k neslavným obdobím české minulosti, zejména nedávné, případně kritizují problematické stránky české společnosti vůbec.“ (Zdroj: Wikipedia.cz).
Od doby, kdy střední Itálii (a vzápětí i Evropu) začaly křižovat první skupiny kajícníků, aby na sebe vzali utrpení Krista, uplynulo takřka 800 let. Vlny fyzického flagelantství se Evropou prohnaly ještě několikrát a vždy z náboženských důvodů.
S příchodem nového milénia země založené na křesťanské civilizaci zachvátila další sebemrskačská vlna, v níž se lidé v davové psychóze nevystavují ranám bičem, ale ranám mentálním v podobě sebeobviňování za provinění své civilizace. Provinění, která mají různé podoby a jejichž společným jmenovatelem je útlak a nerovné zacházení s příslušníky civilizací ostatních, zjednodušeně řečeno.
Jiří Krupička byl i přes svůj vysoký věk (tuto knihu napsal v 86 letech) neúnavným bojovníkem proti těmto novodobým flagelantům – jinak liberálům a zastáncům postmodernismu a relativismu. Ve „Flagelantské civilizaci“ navazuje na svoje předchozí dílo – „Renesanci rozumu“. Skoro lze napsat, že v „Civilizaci“ pokračuje tam, kde v „Renesanci“ skončil, tj. v odhalování zhoubných trendů v euroatlantické civilizaci.
Kniha se skládá z šesti kapitol, z nichž prvních pět se zaobírá rozborem výše uvedeného a poslední šestá je věnována filozofickým souvislostem moderní fyziky.
Hned první větou své knihy autor připravuje čtenáře na to, co ho čeká: „Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí lidské společnosti…. Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá.“
Kniha se postupně zaobírá se nekalými skutky Evropanů v historii a zasazuje je do kontextu chování ostatních civilizací a etnik. Poukazuje na to, že neustálé odsuzování a obviňování vlastní civilizace, v něž se zvrhla kritika minulosti, je osudovou chybou, kterou ostatní kulturní okruhy považují za naši slabost a vydávají ji za příznak úpadku Západu. Krupička nepopírá, že z evropské půdy vzešly ty největší hrůzy. Ale zdůrazňuje, a na konkrétních historických událostech ilustruje, že každá civilizace podléhala stejným pokušením podmanit si své slabší sousedy, a pokud se týká „krvelačnosti“, jsou si všechny civilizace rovny. Liší jen v prostředcích, které jejich činy z hlediska dopadů relativizují. Ve výčtu uvádí vpád Mongolů do západní Asie a Evropy, imperiální a velice krvavé boje středoamerických indiánů, staletí trvající masakry afrických etnik, či etnické boje v Barmě, které probíhaly a probíhají bez sebemenšího zásahu „bílého muže“. Euroatlantická civilizace by neměla propadnout „komplexu méněcennosti a nenávisti“, kritickou metodu je třeba „uplatnit stejně tvrdě na všechny ostatní lidská společenství a kultury“.
Do kontrastu s vinami „bílého muže“ dává stamilióny lidí, které v méně vyspělých zemích zachránila západní věda.
Kritizuje ty myslitele, kteří se na jednu stranu dovolávají rovnoprávnosti kultur a odsuzují Západ pro jeho nadřazenost, a zároveň chtějí, aby Západ přijal odpovědnost za vývoj těchto kultur a jako mentor negoval rovnoprávnost, o kterou je usilováno. „Dospělí lidé musí převzít zodpovědnost za své činy, chtějí-li, aby s nimi bylo zacházeno jako s dospělými. Totéž platí pro národy a etnické skupiny. Pokud jim vyhovuje postavení lidí mravně nezodpovědných nebo ne plně zodpovědných za vlastní činy, pak tím přijímají status morální podřadnosti.“
Dále se Krupička věnuje zacházení s menšinami a jejich právy. Ironicky píše, že v 90. let se v USA objevila inciativa identifikovat onoho typického utlačovatele menšin a celý problém kvantifikovat. Ukázalo se, že utlačovateli jsou „bílí heterosexuální muži“ (srovnej s dobou současnou), kteří tvoří třetinu obyvatel USA. Zbývajících 70 % tvoří utlačované menšiny, které jsou navíc vybaveny zvláštními právy a privilegii na ochranu proti diskriminaci ze strany 30% "většiny".
V další části Krupička přechází k zamyšlení nad individuálními právy a roli jednotlivce ve společnosti.
Kritizuje snahu zbavit individuum odpovědnost a za jeho činy učinit odpovědnou společnost. Hovoří o viktimologii, která se vymkla z rukou a snaží se z pachatelů kriminálních či teroristických činů udělat oběti společnosti. “Zločinci jsou obětmi prostředí, potřebují porozumění a lásku, trestem se pravý viník – společnost – mstí na nevinném“, sarkasticky parafrázuje stále rozšířenější názory některých kulturních relativistů. Snaží se „zhmotnit“ zlo – zbavit jej abstraktnosti – „zla mezi námi“, a snaží se o jeho důslednou personifikaci – spojení s konkrétními zločinci a pachateli.
Bylo by možné dále rozbírat Krupičkovy postoje a názory na mnoho společenských jevů.
Všem úvahám je společné, že se autor dožaduje toho, aby se člověk uchýlil ke svému rozumu a sám sebe chápal jako součást celku – společnosti – lidstva. Vyzdvihuje v této souvislosti šedou a ponižovanou masu konformně smýšlejících lidí jednajících v duchu zákonů a společenských pravidel. „Teprve po zádech této většiny, vysmívaného pilíře společnosti, mohou tančit svůj originální tanec všechny nekonformní autenticity“.
Poslední kapitola knihy do předcházejícího textu nezapadá tematicky a ani myšlenkově. Je věnována teoretické fyzice, teorii chaosu, kosmologii. Zatímco ve čtyřech pětinách knihy je autor plný energie a patřičně rozhořčen, úvahy o fyzikální podstatě tohoto světa, jej uvádí do meditačního stavu a tok myšlenek, byť velmi vyzývavých a provokujících, je o poznání klidnější. Pokud čtenář snese ten myšlenkový skok, dostane se mu uvědomění, že i přes strádání a problémy, které člověk navzdory názvu homo sapiens sapiens na Zemi provádí, je tu něco mnohem významnějšího a z hlediska kosmu zásadnějšího.

PS: I v tak dlouhém textu nedokáži jednoduše postihnout šiří knihy a bohatost myšlenek. Výše uvedený text není ničím jiným než souborem několik postřehů. Obávám se, že bych každý den v týdnu mohl tu recenzi napsat znovu, a pokaždé jinak.

Info o titulu:

Autor: Jiří Krupička

Nakladatel: Hynek (Alois Hynek), 1999

Anotace:

„Hledá-li někdo náměty k přemýšlení, najde jich v této knize bohatý výběr z řady oblastí života lidské společnosti.“ Tak svůj titul charakterizuje sám autor. Proč civilizace flagelantská neboli sebemrskačská? J. Krupička vidí v západní civilizaci, respektive v její tradici kritického myšlení, tendenci nemilosrdné sebekritiky, která však není uplatňována na ostatní lidské kultury. Autor si je sice vědom řady hanebností v historii evropské civilizace, avšak upozorňuje, že pozitivní stránka převládá, že existuje například více zachráněných životů než zmařených. Hříchem Západu je například rasismus; ten však podle autora nalezneme i u všech dalších kultur.

J. Krupička se dále analyzuje názory, které odejímají vinu z jednotlivce a přisuzují ji nespravedlivé společnosti, s názory, které hlásají soucit a odmítají jakoukoli nenávist, protože „je mnoho případů, kdy by se člověk neměl stydět za hněv a nenávist… Nic není přirozenějšího než nával prudké negativní emoce při pohledu na bestiální čin…“ Kritizuje „neomezený“ liberalismus a relativismus, mimo jiné proto, že výchova ve školách je „…v liberálních demokraciích přímo ze zákona odmravnělá ve vztahu k jakémukoli vnitřně souvislému souboru mravních norem.“ Opět v souvislosti s kritikou relativismu se věnuje rovněž otázkám pravdy, respektive jejích druhů.

Jak uvádí sám autor: „Nejúspěšnější výzvou k přemýšlení bývá provokace; autor se této metodě rozhodně nevyhýbá. Pokládal by za svůj úspěch, kdyby se mu podařilo přivést aspoň pár dogmatických myslí do varu…“

Přečteno: červen 2018