Recenze: Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění

Oč ve vzdělávání jde?

Systém vzdělávání u nás se od listopadu 1989 stal vděčným cílem reformátorů všeho druhu. Vnímám to, ačkoliv jsem sám produktem vzdělávacího systému předlistopadového. Vnímám to díky svým dětem a v neposlední řadě i díky četným rozhovorům, které na toto téma vedu s hosty přednáškového cyklu Science Café, jenž provozuji na jihu Čech. Ale bezpochyby nejsem sám, kdo mizérii současného vzdělávání vnímá. Koneckonců je to pravidelnou agendou mainstreamových i specializovaných médií. A málokdo z nás přehlédl diskuse na téma rámcové programy či inkluze.
Esej „Teorie nevzdělanosti: Omyly společnosti vědění“ rakouského filosofa Liessmanna proto čtenáři zdánlivě nepřináší nic objevného a může být považován za jeden z dalších stesků na toto téma. Může, ale neměl by být. Jedním z důvodů je naléhavost až razantnost, s níž autor formuluje svoje kritické názory.
Vzdělávání a vzdělanost jsou mantrou moderní společnosti. Jsme společností vědění, znalostní ekonomikou, firmy zaměstnávají odborníky na znalostní management, univerzity zapomínají na svoje původní poslání a utápějí se v benchmarkingu, rankingu, definici kritérií efektivního vzdělávání, na každém kroku setkáváme se vtíravým tlakem na naše celoživotní vzdělávání. Velebeno je vzdělávání v oblasti přírodních a technických věd, jež jsou považovány za motor ekonomiky a zdroj prosperity, a katedry společenských věd, utvářející po staletí majestát univerzit tu pomaleji, tu velmi rychle mizí na úbytě. Vzdělání je komodita jako každá jiná a musí být poměřována a kalkulována – a návratná.
Vzdělání se zkrátka musí vyplácet.
Na druhou stranu se potkáváme, a média nám v tom vydatně pomáhají, s glorifikací znalostí, jež existují samy pro sebe a jsou bezúčelné, pokud pomineme poměřování jejich nositelů v televizních vědomostních kvízech. Celebritou se tak stává člověk s výjimečnými znalostmi o životě jiných celebrit.
„Pokud však nejde společnosti ani o moudrost, ani o poznání, ani o porozumění jakožto ústřední indikátory toho, co drží společnost pohromadě, oč jí tedy jde – kromě simulace permanentní ochoty učit se?“, ptá se Liessmann v úvodních pasážích své knihy.
Mnohem závažnější jsou však Liessmannovy úvahy o systému výuky, jenž se, což pravidelný divák televizních novin nerad musí potvrdit, stává pravidelným tématem díky nepřetržitým reformám školství neúprosně napravujícím chyby a nedostatky reforem předcházejících. Mentorování ze škol postupně mizí, je nahrazováno principem „nauč se hledat zdroje“, ale stále se nedostává výchovy ke kritickému a nezávislému myšlení. Vzdělávání dětí směřuje k modelu jednoduchého a univerzálního poměřování znalostí školáků bez ohledu na regionální a jiná specifika formou unifikovaných testových baterií (viz nejnovější vládní usnesení o podobě státních maturit v ČR).
Žebříčky všeho druhu ovládly vzdělávání našich dětí.
To platí i o univerzitách. Snaha o mezinárodní uznávání diplomů a porovnávání úrovně univerzit vedla k Boloňskému procesu a zavedení struktury vysokoškolského vzdělání po vzoru USA, ovšem v jiných kulturních podmínkách. Výsledkem je paskvil v podobě studijních kreditů a honba studentů za jejich počtem bez ohledu na obor a charakter studia. Bakalářský stupeň vzdělání chrlí na trh masy vysokoškolsky vzdělaných lidí, ovšem bez plnohodnotného vzdělání. Komu by se také chtělo více se angažovat ve vzdělávání, které má být jen lepší středoškolskou nadstavbou? Univerzity kromě toho přestávají být nezávislé, místem akademických svobod a přestávají být významnými kulturními centry. Zato jsou plné akademiků vyplňujících různé výkazy a reporty, velmi často absurdní povahy a předhánějí se v objemech citací.
Tyto a další myšlenky lze nalézt v Liessmanově knize. Svým názvem i obsahem odkazuje na myšlenky Wilhelma von Humboldta obsažené v jeho díle „Teorie vzdělání člověka“ a tím pádem se dovolává jistým osvíceneckých ideálů. Liessmannova rozhořčená polemika se stavem věcí je velmi sugestivní a čtenáře – kterému je to téma blízké – snadno strhne. Pro ty ostatní to může být poněkud jednotvárné a příliš pesimistické.
Přestože autor působí na vídeňské univerzitě, je patrné, že geografická kulturní vzdálenost není tak velká, abychom v ní neviděli obrazy z českého vzdělávacího systému a české společnosti.
Problém s obsahem knihy vyvstává v okamžiku, kdy si položíme otázku co s tím. Je zřejmé, že masivní pohyby na poli vzdělávání jsou důsledkem jiných, mnohem masivnějších sociálních pohybů odehrávajících se v celé Evropě. Evropa odbourává elitářství a kráčí k rovnoprávnosti a uplatňování širokého spektra osobních práv a svobod. Právo na vzdělání je jedním z nich. Současné systémy mu jdou naproti a kamsi do pozadí zapadá elementární úvaha o tom, že prostá Gaussova křivka znemožňuje, aby většina populace mohla dosáhnout na plnohodnotné univerzitní vzdělání. Začarovaný kruh.
Bohužel tady Liessmann se svými úvahami končí a je otázkou, do jaké míry jim věnuje pozornost ve svých dalších knihách, které na tento titul navazují.
Přesto důrazně doporučuji.

Info o titulu:

Autor: Konrad Paul Liessmann

Nakladatel: Academia, 2008

Anotace:

V knize Teorie nevzdělanosti, jejíž aktuálnost a také brilantnost se setkala s velkou odezvou hned po vydání v roce 2006, autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím víc se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ztrácí vědění a vzdělání hodnotu, a jak uzavírá autor, „kapitalizace ducha“ ústí v nevzdělanost. Rakouský filozof, esejista a publicista, profesor vídeňské univerzity Konrad Paul Liessmann (1953) byl v Rakousku v lednu 2007 vyznamenán titulem „Vědec roku 2006“.

Přečteno: září 2020