Recenze: Mých prvních 54 000 let

Migrační cestopis

Úvahy o tom, odkud pocházíme, kdy a kde se vyvinuly naše jazyky, jsou fascinující. Tedy pro mne určitě. Navíc si člověk nemusí vyčítat, že ve škole nedával pozor, protože od mých školních let se toho v tomto oboru docela dost změnilo. Holt věda jde dopředu. Abych nepřeháněl, ne vše je samozřejmě jinak, ale pár věcí ano.
Historické vědy zaobírající se vývojem člověka a jeho společenství se musely před tím, než se dochovaly první písemné památky, opírat pouze o práci archeologů a souvisejících oborů (geologie, paleobotanika, radiokarbonové datování). Avšak nástup genetiky umožnil vytáhnut kostry z muzejních a univerzitních depozitářů a podrobit je novému zkoumání. Výsledkem je nový pohled na historii Evropanů. Je to v podstatě ten samý příběh, jen se více a více dovídáme, jak spolu některé – dříve zdánlivě izolované věci – souvisejí a příběh se nám košatí a stává se stále atraktivnějším.
Švédská novinářka s bohatými zkušenostmi s popularizací vědy Karin Bojsová na základě osobních pohnutek dospěla k závěru, že je na čase onen příběh opět převyprávět. Její rodinná genealogická linie se jí tak „trochu vymkla z rukou“. V minulosti knihy s podobným cílem vyšly už mockrát, ale počin Bojsové se liší tím, že je postaven na jednom z pilířů moderní biologie – genetice.
Autorka se svým vyprávěním začíná na konci středního paleolitu v období před 54 000 lety. A nemůže začít jinde než na Blízkém východě, jenž zejména v kulturní evoluci člověka znamená mnohé.
Chronologicky sledujeme nástup moderního člověka na evropský kontinent, jeho konfrontaci s člověkem neandrtálským a postupné převzetí role jediného zástupce rodu homo.
Pak, jako v časosběrném snímku procházíme jednotlivá období mladšího a pozdního paleolitu, mezolitu, neolitu, eneolitu… Střídají se před námi krajiny a jejich obyvatelé na různé vývojové úrovni.
Našince potěší, že stranou nezůstávají významné tuzemské lokality, jež se natrvalo zapsaly do dějin světové archeologie a tím pádem i do výzkumu lidské historie.
Karin Bojsová se ve svém spisování opírá o názory odborných autorit, které jsou jí na cestě historií Evropanů pomyslnými průvodci. Svoje vyprávění doplňuje výpověďmi archeologů, antropologů a samozřejmě genetiků. Jako nezávislá autorka si může dovolit psát nejen o předmětu bádání, ale věnuje také prostor popisování toho, jak to ve vědě chodí a kdo s kým mluví a nemluví (i vědci jsou jen lidé a někteří z nich velmi ješitní).
Mnoho dřívějších i novějších kosterních nálezů poskytlo genetický materiál pro analýzy mitochondriální (mtDNA) a chromozomální (Y-DNA). A tak si můžeme například potvrdit, že lidé kultur s lineární keramikou či velmi podobných měli opravdu společný původ a můžeme poměrně přesně určit jejich příchod do středoevropského prostoru a další šíření.
Ostatně těch migračních vln, které do Evropy přinesly nové obyvatelstvo s novými zvyky a technologiemi, bylo několik a postupně se mísily a vrstvily na sebe. Ale i s tím si genetika umí poradit.
Bojsová hovoří o třech hlavních migračních vlnách. První z nich proběhla před více než 50 000 lety a do Evropy zavála již zmíněného moderního člověka rodu homo sapiens. Druhá vlna neznamená velký dopad z hlediska evoluční biologie, zatímco z hlediska kulturní evoluce jde v podstatě o „kulturní revoluci“. Před nějakými 11 000 lety začali Evropou od jihovýchodu pronikat skupiny raných zemědělců. Třetí vlna, kterou od nás dělí přibližně 5 000 let, do Evropy přinesla metalurgii ale také pramatku našich současných jazyků – indoveropštinu.
Kromě těchto hlavních migračních proudů docházel samozřejmě ke klokotání v evropském kotli a přesunu různých lidských skupin sem tam. Tady je patrný osobní vklad a původ Bojsové. Jako Švédku ji samozřejmě zajímá především osidlování této části Skandinávie a genetické propojení jej populace s dalšími lidskými skupinami. Proto, když dojde na konkrétní haploskupiny (ať už mtDNA neboY-DNA), jsou sledovány genetické stopy vedoucí do Švédska a těm ostatním se prostoru moc nedostává. Tudíž se našinci dostane spousta zajímavých teoretických informací a jakéhosi širšího povědomí, ale o původu a pověstné genetické pestrosti současné populace české kotliny se z knihy mnoho nedozví.
Přesto však jde o výbornou knihu, která by fanouškům historických věd neměla uniknout. Bojsová ji napsala velmi srozumitelně. Že se jí to povedlo, ukazuje její velký úspěch ve Švédsku i v zahraničí. Český nakladatel – Nakladatelství Paseka – si dalo na knize záležet a vznikla kniha atraktivní nejen obsahem, ale i obálkou a grafickým a typografickým zpracováním. Možná bych si ale rýpnul do skutečnosti, že odborné konzultace při překladu poskytovala odbornice na zvukovou komunikaci hlodavců. Nejsem si jist, zda se v překladu něco neztratilo. 

 

Info o titulu:

Autor: Karin Bojsová

Nakladatel: Paseka, 2018

Anotace:

Mých prvních 54 000 let - Nejnovější poznatky z archeologie a evoluční genetiky.

Dějiny lidstva neseme každý v sobě. Náš vlastní genom lze číst jako knihu o posledních desítkách tisíc let. Toto poznání vedlo Karin Bojsovou k propojení jejího osobního příběhu se současnými revolučními poznatky archeogenetiky, s příběhem předků od Vikingů přes dobu bronzovou až k neolitu a dávné době, kdy Evropu obývali neandertálci. Kniha provází čtenáře celým kontinentem a přilehlými oblastmi s jejich prehistorií, setkává se s prvními zemědělci na Středním východě, jeskynními hráči na flétnu v Německu a Francii, lovci mamutů v Brně, prvními výrobci piva, zmiňuje Ötziho i možné budoucí zajímavé objevy skrývající se na dně Severního moře. Poznatky, jež autorka čerpala ze setkávání s desítkami odborníků - genetiků, archeologů a historiků, skládají obraz dějin nahlížených z genetické perspektivy. Takové pojetí je nejen v souladu se současnými trendy, ale vede i k základnímu pochopení, že všichni Evropané jsou součástí jedné velké rodiny.

Přečteno: říjen 2020