Recenze: Suché a vlhké
Fašista jako archetyp muže
Nevelký esej „Suché a vlhké“ je velice zvláštním pohledem na fašismus a aktivity všech jeho horlivých šiřitelů, především těch, kteří na východní frontě spořádaně v čistých uniformách SS bojovali proti těm „slizkým bahenním hadům“, „kteří se nikdy nemyli“.
Esej je vedlejším produktem práce na jiném, beletristickém, Littellově díle „Laskavé bohyně“, které před několika lety vyvolalo velký ohlas a sklidilo několik literárních cen.
Littell svůj esej „Suché a vlhké“ staví na dalším díle, a sice na knize Klause Theweleita „Mužské fantazie“ z roku 1977, která se zaobírá fašismem popsaným v několika stech literárních děl německých nacistických autorů. Theweleit ve své knize podrobně analyzuje jazyk a slovník fašistických literátů a vytváří koncept fašismu, který vystihuje Theweleitova věta: „Fašismus není formou vlády, ekonomiky nebo jakéhokoliv jiného systému. Představuje jiný způsob vytváření reality“. Vytváří konstrukt fašisty jako nedospělého jedince, který v sobě buduje pevnou (vertikální) schránku tvořenou mimo jiné vojenským drilem a chránící jej před vším vlhkým a tekoucím. Mnohoznačnost výkladu je nasnadě a proto není divu, že vše má i jistý erotický náboj, což se ve výsledku projevuje v „Laskavých bohyních“, respektive v erotických fantasmagoriích jejího hlavního protagonisty Aueho.
Inspirován Theweleitovou knihou Littell podobným způsobem analyzuje knihu belgického kolaboranta a aktivního SS-mana Léona Degrelle, který unikl poválečnému vypořádání se s nacismem a poměrně dlouho vesele žil a podnikal ve Španělsém exilu. Na četných citacích z jeho knihy „Tažení v Rusku“. Littlell „potvrzuje“ Theweleitův koncept fašismu nikoliv jako ideologie, ale jakési stavu mysli, který by měl být zkoumán psychonanalitky a sociálními psychology. Přitom jak, uvádějí autoři, fašismus ani nelze vměstnat do nejznámějšího psychoanalytického Freudova modelu.
Ilustrací může být jedna z mnoha pasáží: „Je jasné, že existuje jen jedna Evropa, ta vzpřímená – a fašista, voják, jenž ji hájí, také stojí zpříma. »Měl jsem vojenský život rád, byl rovný jako svíčka, oproštěný od společenských povinností ambicí a zištností…«“.
Z analýzy Degrellova „Tažení v Rusku“ čiší fobie před „žlutými Asiaty, žijícími v močálech a bahně“. Fašisté představují vše čisté, suché pevné, zatímco Rusové, vše vlhké a slizké. A to dokonce i po smrti: „Boj v Rusku byl bojem civilizovaných lidí proti barbarům… V nejnemožnějším terénu jsme s sebou vláčeli břímě civilizace. Krvežíznivé smečce v našich patách nic nebránilo v pohybu… Zvíře zvítězilo nad kamiónem… Rusové se jako opravdoví bahenní hadi prosmýkávali do chalup…“
Esej je plná citací, z nichž mnohé odkrývají nahotu války a hanebných činů, která v sobě válka nese. Jsou to brutální ukázky nelidského uvažování a nutí čtenáře klást otázky typu „kdo je vlastně tím zvířetem?“.
Zajímavým doplňkem Littellova eseje je doslov Liitellovy „můzy“ Klause Theweleita, který „Suché a vlhké“ interpretuje a tak dává čtenáři šanci pochopit i to, co mu při četbě eseje zůstalo utajeno. Z tohoto doslovu lze na závěr vybrat větu, která říká vše: „…Littellův esej čtu jako potvrzení své domněnky o existenci univerzální struktury těla muže-vojáka jako takového, jehož lze – coby normu vykonávání násilí - najít minimálně v euroasijsko-americké, japonské a islámské mužské kultuře“.
Esej je vedlejším produktem práce na jiném, beletristickém, Littellově díle „Laskavé bohyně“, které před několika lety vyvolalo velký ohlas a sklidilo několik literárních cen.
Littell svůj esej „Suché a vlhké“ staví na dalším díle, a sice na knize Klause Theweleita „Mužské fantazie“ z roku 1977, která se zaobírá fašismem popsaným v několika stech literárních děl německých nacistických autorů. Theweleit ve své knize podrobně analyzuje jazyk a slovník fašistických literátů a vytváří koncept fašismu, který vystihuje Theweleitova věta: „Fašismus není formou vlády, ekonomiky nebo jakéhokoliv jiného systému. Představuje jiný způsob vytváření reality“. Vytváří konstrukt fašisty jako nedospělého jedince, který v sobě buduje pevnou (vertikální) schránku tvořenou mimo jiné vojenským drilem a chránící jej před vším vlhkým a tekoucím. Mnohoznačnost výkladu je nasnadě a proto není divu, že vše má i jistý erotický náboj, což se ve výsledku projevuje v „Laskavých bohyních“, respektive v erotických fantasmagoriích jejího hlavního protagonisty Aueho.
Inspirován Theweleitovou knihou Littell podobným způsobem analyzuje knihu belgického kolaboranta a aktivního SS-mana Léona Degrelle, který unikl poválečnému vypořádání se s nacismem a poměrně dlouho vesele žil a podnikal ve Španělsém exilu. Na četných citacích z jeho knihy „Tažení v Rusku“. Littlell „potvrzuje“ Theweleitův koncept fašismu nikoliv jako ideologie, ale jakési stavu mysli, který by měl být zkoumán psychonanalitky a sociálními psychology. Přitom jak, uvádějí autoři, fašismus ani nelze vměstnat do nejznámějšího psychoanalytického Freudova modelu.
Ilustrací může být jedna z mnoha pasáží: „Je jasné, že existuje jen jedna Evropa, ta vzpřímená – a fašista, voják, jenž ji hájí, také stojí zpříma. »Měl jsem vojenský život rád, byl rovný jako svíčka, oproštěný od společenských povinností ambicí a zištností…«“.
Z analýzy Degrellova „Tažení v Rusku“ čiší fobie před „žlutými Asiaty, žijícími v močálech a bahně“. Fašisté představují vše čisté, suché pevné, zatímco Rusové, vše vlhké a slizké. A to dokonce i po smrti: „Boj v Rusku byl bojem civilizovaných lidí proti barbarům… V nejnemožnějším terénu jsme s sebou vláčeli břímě civilizace. Krvežíznivé smečce v našich patách nic nebránilo v pohybu… Zvíře zvítězilo nad kamiónem… Rusové se jako opravdoví bahenní hadi prosmýkávali do chalup…“
Esej je plná citací, z nichž mnohé odkrývají nahotu války a hanebných činů, která v sobě válka nese. Jsou to brutální ukázky nelidského uvažování a nutí čtenáře klást otázky typu „kdo je vlastně tím zvířetem?“.
Zajímavým doplňkem Littellova eseje je doslov Liitellovy „můzy“ Klause Theweleita, který „Suché a vlhké“ interpretuje a tak dává čtenáři šanci pochopit i to, co mu při četbě eseje zůstalo utajeno. Z tohoto doslovu lze na závěr vybrat větu, která říká vše: „…Littellův esej čtu jako potvrzení své domněnky o existenci univerzální struktury těla muže-vojáka jako takového, jehož lze – coby normu vykonávání násilí - najít minimálně v euroasijsko-americké, japonské a islámské mužské kultuře“.
Info o titulu:
Autor: Jonathan Littell
Nakladatel: Odeon, 2010
Anotace:
Přečteno: červen 2015
Komentáře
Okomentovat