Recenze: Střet civilizací
V čem si jsou podobné Ukrajina, Súdán, Izrael a Bosna a Hercegovina?
Leží na civilizačním rozhraní. Podobně jako geologové rozeznávají pásmo geologicky aktivních oblastí, které podél celé zeměkoule lemují tzv. subdukční zóny a jsou zdrojem geologického neklidu, zemětřesení nebo erupcí vulkánů, tak i S. P. Huntington hovoří o pásmech civilizačních střetů, které jsou zdrojem politického napětí, drobných ozbrojených střetů nebo dokonce vážných válečných konfliktů doprovázených těmi nejhoršími zločiny. To vše dokáže nenávist mezi příslušníky různých civilizací.
Střet civilizací je pozoruhodná kniha. Je to svým způsobem poselství, které nám Huntington posílá z poloviny devadesátých let, kdy se zdálo, že lidstvo, které se nedávno vymanilo z okovů studené války, má to nejhorší za sebou a čekají jej zářné zítřky. Huntington se této oslavné vlně vzepřel a napsal, nejdříve jako článek do magazínu Foreing Affairs, později i ve formě této knihy, chladnou analýzu soudobé mezinárodní scény a načrtl neradostnou vizi přicházejícího světa.
Ústřední myšlenkou je střet civilizací nacházejících se na Zemi. Huntington klade důraz na to, že je nebezpečné hovořit o jedné civilizaci, nota bene ztotožňovat tuto jedinou civilizaci se Západem. Definuje osm civilizačních okruhů: západní křesťanskou civilizaci, latinskoamerickou (také křesťanskou) civilizaci, pravoslavnou, muslimskou, africkou, hinduistickou, čínskou a japonskou. Následně pak rozebírá jejich vývoj a cestu k „emancipaci“ a vztahy mezi nimi.
Zatímco Západ dosáhl svého vrcholu přibližně před sto lety a jeho moc a síla následkem následujících válečných konfliktů a pozdější dekolonizace od té doby jen upadá, všechny ostatní civilizace jsou na vzestupu. V té souvislosti se také často hovoří o oblíbeném tématu – zániku Západu, jemuž mnozí jiní autoři věnují velkou pozornost. Huntington to považuje vcelku za přirozený jev a varuje před snahou tuto realitu popírat nebo se dokonce snažit ji silou potlačit. Obrovský populační růst muslimské a asijských populací a dynamický ekonomický rozvoj některých z nich udělal z těchto konkurentů Západu silné hráče, kteří se navíc neváhají, byť za normálních okolností nejsou navzájem příliš přátelské, spojit se proti Západu jako společnému nepříteli. To, že například islamisté přebírají západní technologie a pracují s iPady a komunikují přes internet, ještě neznamená, že jsou ochotni přebírat také kulturu „Made in USA“.
Právě kultura, a ještě přesněji náboženství, je to, co dle Huntingtona odlišuje jednotlivé civilizace. Víra a náboženství je to, v čemž národy nově se obrozující z koloniální správy nebo z pout Sovětského svazu, našly svoji původní identitu. A tak se i sekulární země, jako např. Bosna během pár let přeměnily ve státy silným vlivem náboženství, které se mnohde stalo součástí systému. Jinde „pomohl“ Západ, když například Turecku tak dlouho odpíral (a odpírá) vstup do EU, až o něj Turci přestali stát a obrátili se zpět na Východ.
Na mnoha místech, kde náhle „vykrystalizovalo“ místní napětí mezi do té doby v míru existujícími komunitami, došlo k jeho přerodu do krvavých konfliktů, jež takřka najednou vzplály současně na mnoha místech. A tak došlo k válkám o Náhorní Karabach, v Čečensku, na území bývalé Jugoslávie a jinde.
V této souvislosti Huntington velkou roli přisuzuje tzv. ústředním velmocím civilizací. Označuje je za síly, které mají moc konflikty rozmíchávat a formou vojenské podpory válčících stran je i dost dlouhou dobu udržovat, ale na druhou stranu jsou v takových případech jedinými silami, které mohou takové konflikty i uhasit. Jejich samovolné uhašení totiž není možné. Nenávist vyplývající z víry v rozdílného boha totiž bývá tak hluboká, že ji nelze jen tak potlačit. Z toho důvodu je také dlouhodobě problematickým islám, který žádný takový ústřední stát nemá a navíc je schopen vést kruté války i mezi svými jednotlivými frakcemi.
Třecí plochy mezi islámem a Západem jsou podle Huntingtona těmi nejrizikovějšími. Jako rizikové vnímá i soupeření Číny a Západu, zejména budou-li mít USA ambice regulovat situaci ve východoasijském regionu.
Poměrně velkou pozornost věnuje Huntington jevu nazvanému multikulturalismus. Zatímco v případě jednotlivých civilizačních okruhů obhajuje právo na „sebeurčení“ a vlastní kulturní normy, tvrdě kritizuje snahy tolerovat něco podobného uvnitř států či civilizačního okruhu. Právě zde ukazuje prstem na Západ, když tvrdí, že demokracie a principy liberalismu umožňují islamistům krok za krokem rozrušovat jejich po staletí se vytvářející uspořádání. Konec konců i arabské jaro jasně ukazuje, že zavedení demokratických principů v arabských zemích je nejsnazší cestou, jak legálně nastolit islám a právo šarí’a. V tomto ohledu lze v knize spatřit velký potenciál k polemice s jinou slavnou knihou Huntingtonova žáka Francise Fukuyami „Konec dějin a poslední člověk“, k níž tak nezřídka dochází.
Huntington ve své rozsáhlé analýze pracuje s fakty, svá tvrzení opírá o dostupné statistiky a konkrétní události. Jeho logická konstrukce je pevná a, přestože s jeho teorií může mnoho lidí nesouhlasit či se od ní odtahovat, je jen velmi malá šance zpochybnit ji na bázi věcných argumentů. Však je také velmi často citována v souvislosti s reálnou mezinárodní politikou.
Autor nedospívá příliš k optimistickému závěru. Napětí, které se nashromáždilo a dále generuje v civilizačních „tektonických zónách“ je napětí dlouhodobé a k jeho uvolnění stačí malá jiskra. Velkou odpovědnost má Západ. Přestože se hovoří o jeho zániku, má stále nevětší vojenskou moc, ale hlavně mnozí z jeho politiků ještě nepochopili současný stav. Hrozí tedy riziko, že budou chtít svoji vojenskou sílu i nadále používat k tomu, aby zbylému světu vnutili svůj univerzalistický pohled na svět. To by také mohlo být tím posledním „velkým“ rozhodnutím, které by mohli udělat.
To není malování čertů na zeď. Stačí se podívat na novinové titulky posledních týdnů v souvislosti s událostmi na Ukrajině.
Kniha předního amerického politologa je pronikavou analýzou stavu světové politiky po skončení studené války, kdy hnacími silami již nejsou národní státy a ideologie, nýbrž civilizace vymezené náboženskými, právními a kulturními tradicemi. Globální politika bude formována především kulturními rozdíly a pokud propuknou války, budou se týkat celých civilizací. Právě na rozhraní těchto kultur ve "zlomových liniích" se nacházejí možná ohniska konfliktů, jež mohou přerůst v mezicivilizační střety. Huntington varuje před rozšířením a vystupňováním těchto střetů a zevrubně analyzuje důvody, které k nim vedou: změny mocenské rovnováhy mezi Západem a někdejšími koloniálními oblastmi třetího světa, ekonomický, vojenský i politický růst asijských civilizací, kulturní obrat nezápadních společností k domácím tradicím, demografická exploze a konflikty vyvolané militantností islámu a vzestupem Číny.
Střet civilizací je pozoruhodná kniha. Je to svým způsobem poselství, které nám Huntington posílá z poloviny devadesátých let, kdy se zdálo, že lidstvo, které se nedávno vymanilo z okovů studené války, má to nejhorší za sebou a čekají jej zářné zítřky. Huntington se této oslavné vlně vzepřel a napsal, nejdříve jako článek do magazínu Foreing Affairs, později i ve formě této knihy, chladnou analýzu soudobé mezinárodní scény a načrtl neradostnou vizi přicházejícího světa.
Ústřední myšlenkou je střet civilizací nacházejících se na Zemi. Huntington klade důraz na to, že je nebezpečné hovořit o jedné civilizaci, nota bene ztotožňovat tuto jedinou civilizaci se Západem. Definuje osm civilizačních okruhů: západní křesťanskou civilizaci, latinskoamerickou (také křesťanskou) civilizaci, pravoslavnou, muslimskou, africkou, hinduistickou, čínskou a japonskou. Následně pak rozebírá jejich vývoj a cestu k „emancipaci“ a vztahy mezi nimi.
Zatímco Západ dosáhl svého vrcholu přibližně před sto lety a jeho moc a síla následkem následujících válečných konfliktů a pozdější dekolonizace od té doby jen upadá, všechny ostatní civilizace jsou na vzestupu. V té souvislosti se také často hovoří o oblíbeném tématu – zániku Západu, jemuž mnozí jiní autoři věnují velkou pozornost. Huntington to považuje vcelku za přirozený jev a varuje před snahou tuto realitu popírat nebo se dokonce snažit ji silou potlačit. Obrovský populační růst muslimské a asijských populací a dynamický ekonomický rozvoj některých z nich udělal z těchto konkurentů Západu silné hráče, kteří se navíc neváhají, byť za normálních okolností nejsou navzájem příliš přátelské, spojit se proti Západu jako společnému nepříteli. To, že například islamisté přebírají západní technologie a pracují s iPady a komunikují přes internet, ještě neznamená, že jsou ochotni přebírat také kulturu „Made in USA“.
Právě kultura, a ještě přesněji náboženství, je to, co dle Huntingtona odlišuje jednotlivé civilizace. Víra a náboženství je to, v čemž národy nově se obrozující z koloniální správy nebo z pout Sovětského svazu, našly svoji původní identitu. A tak se i sekulární země, jako např. Bosna během pár let přeměnily ve státy silným vlivem náboženství, které se mnohde stalo součástí systému. Jinde „pomohl“ Západ, když například Turecku tak dlouho odpíral (a odpírá) vstup do EU, až o něj Turci přestali stát a obrátili se zpět na Východ.
Na mnoha místech, kde náhle „vykrystalizovalo“ místní napětí mezi do té doby v míru existujícími komunitami, došlo k jeho přerodu do krvavých konfliktů, jež takřka najednou vzplály současně na mnoha místech. A tak došlo k válkám o Náhorní Karabach, v Čečensku, na území bývalé Jugoslávie a jinde.
V této souvislosti Huntington velkou roli přisuzuje tzv. ústředním velmocím civilizací. Označuje je za síly, které mají moc konflikty rozmíchávat a formou vojenské podpory válčících stran je i dost dlouhou dobu udržovat, ale na druhou stranu jsou v takových případech jedinými silami, které mohou takové konflikty i uhasit. Jejich samovolné uhašení totiž není možné. Nenávist vyplývající z víry v rozdílného boha totiž bývá tak hluboká, že ji nelze jen tak potlačit. Z toho důvodu je také dlouhodobě problematickým islám, který žádný takový ústřední stát nemá a navíc je schopen vést kruté války i mezi svými jednotlivými frakcemi.
Třecí plochy mezi islámem a Západem jsou podle Huntingtona těmi nejrizikovějšími. Jako rizikové vnímá i soupeření Číny a Západu, zejména budou-li mít USA ambice regulovat situaci ve východoasijském regionu.
Poměrně velkou pozornost věnuje Huntington jevu nazvanému multikulturalismus. Zatímco v případě jednotlivých civilizačních okruhů obhajuje právo na „sebeurčení“ a vlastní kulturní normy, tvrdě kritizuje snahy tolerovat něco podobného uvnitř států či civilizačního okruhu. Právě zde ukazuje prstem na Západ, když tvrdí, že demokracie a principy liberalismu umožňují islamistům krok za krokem rozrušovat jejich po staletí se vytvářející uspořádání. Konec konců i arabské jaro jasně ukazuje, že zavedení demokratických principů v arabských zemích je nejsnazší cestou, jak legálně nastolit islám a právo šarí’a. V tomto ohledu lze v knize spatřit velký potenciál k polemice s jinou slavnou knihou Huntingtonova žáka Francise Fukuyami „Konec dějin a poslední člověk“, k níž tak nezřídka dochází.
Huntington ve své rozsáhlé analýze pracuje s fakty, svá tvrzení opírá o dostupné statistiky a konkrétní události. Jeho logická konstrukce je pevná a, přestože s jeho teorií může mnoho lidí nesouhlasit či se od ní odtahovat, je jen velmi malá šance zpochybnit ji na bázi věcných argumentů. Však je také velmi často citována v souvislosti s reálnou mezinárodní politikou.
Autor nedospívá příliš k optimistickému závěru. Napětí, které se nashromáždilo a dále generuje v civilizačních „tektonických zónách“ je napětí dlouhodobé a k jeho uvolnění stačí malá jiskra. Velkou odpovědnost má Západ. Přestože se hovoří o jeho zániku, má stále nevětší vojenskou moc, ale hlavně mnozí z jeho politiků ještě nepochopili současný stav. Hrozí tedy riziko, že budou chtít svoji vojenskou sílu i nadále používat k tomu, aby zbylému světu vnutili svůj univerzalistický pohled na svět. To by také mohlo být tím posledním „velkým“ rozhodnutím, které by mohli udělat.
To není malování čertů na zeď. Stačí se podívat na novinové titulky posledních týdnů v souvislosti s událostmi na Ukrajině.
Info o titulu:
Autor: Samuel Phillips Huntington
Nakladatel: Rybka Publishers, 2001
Anotace:
Boj kultur a proměna světového řádu.Kniha předního amerického politologa je pronikavou analýzou stavu světové politiky po skončení studené války, kdy hnacími silami již nejsou národní státy a ideologie, nýbrž civilizace vymezené náboženskými, právními a kulturními tradicemi. Globální politika bude formována především kulturními rozdíly a pokud propuknou války, budou se týkat celých civilizací. Právě na rozhraní těchto kultur ve "zlomových liniích" se nacházejí možná ohniska konfliktů, jež mohou přerůst v mezicivilizační střety. Huntington varuje před rozšířením a vystupňováním těchto střetů a zevrubně analyzuje důvody, které k nim vedou: změny mocenské rovnováhy mezi Západem a někdejšími koloniálními oblastmi třetího světa, ekonomický, vojenský i politický růst asijských civilizací, kulturní obrat nezápadních společností k domácím tradicím, demografická exploze a konflikty vyvolané militantností islámu a vzestupem Číny.
Přečteno: duben 2014
Komentáře
Okomentovat